V Ústí je pořád dost lidí, kteří o vašich kruhových trénincích neslyšeli. Co to tedy Brutal kruháč je?
Určitě si u nás na Brutal kruháči pořádně zamakáte se skvělou partou lidí v přátelském prostředí za využití netradičních pomůcek (pneumatika, pytel s pískem, lana, apod.). Každý trénink je jiný, takže se nebudete nudit. Máme lekce pro pokročilé i pro začátečníky. Každý si u nás může vybrat, co mu nejvíce vyhovuje. Trénink je zaměřený na celkový rozvoj fyzické kondice, tzn. na komplexní procvičení celého těla, rozvoj silové vytrvalosti. S tím vším je spojeno vyšší spalování tuků a posílení svalů. Chodí k nám jak sportovci, tak i lidé, co se sportem teprve začínají. Výhodou je, že si každý může zvolit tempo a zátěž podle svých možností.
Mapuje právě spojení Brutal kruháč nejpřesněji to, co díky vám lidé dělají? Jak se název zrodil?
S kolegou spoluzakladatelem Tomášem Nguyenem jsme chodili cvičit klasicky do fitka, kde nás už nebavil stereotyp, a chtěli jsme zkusit něco nového. Doteď si pamatuji, jak jsme si šli zaboxovat a přitom se zrodil právě název Brutal kruháč. Hledali jsme něco úderného, co lidi zaujme a vyvolá v nich určitou zvídavost. Což myslím se s logem i názvem podařilo. Když lidé překonají prvotní strach z názvu a tréninky vyzkouší, tak zjistí, že to stojí za to a dá se to zvládnout.
Projekt funguje od roku 2012. Pojďme se do té doby vrátit. Kdybych vám tehdy řekl, že o šest let později budete mít základnu ve třech regionech včetně Prahy, bral byste takový scénář?
Ano, to určitě. Ale cílem to rozhodně nebylo. Vše se rozvíjelo postupně přirozeně. Studoval jsem v Praze, tak jsem asi o půl roku později začal dělat kruháče také zde, když jsem tu trávil čas přes týden. Podobně tomu bylo v Liberci, kde jsem studoval bakalářské studium a oslovil jsem bývalého spolužáka Pavla, jestli by měl zájem trénovat.
Bylo prvotním plánem vydělání peněz nebo to, že svou měrou přispějete do sportovního světa?
O penězích to vůbec nebylo. Pronajali jsme si školní tělocvičnu, kde jsme začali jen pro pár kamarádů dělat jednou týdně kruhové tréninky s netradičními pomůckami. Po pár měsících se neobvyklé, ale efektivní cvičení mezi lidmi rozkřiklo a začali se přidávat další lekce. Lidé chodili více a více, až jsme se dostali do nynější podoby. Našim cílem bylo si pořádně zacvičit, tak aby nás to s kamarády bavilo. Což se daří dodnes, akorát ve větším měřítku.
Jak dlouho trvalo, než si na sebe začal Brutal kruháč vydělávat?
V Praze a Liberci se začalo později, ale cca rok.
Co je na všem nejtěžší? Vyjma soboty trénujete každý den, jde vlastně o neustále se opakující koloběh…
Přesně tak, plus ještě jezdím trénovat do Prahy. V Praze i v Ústí se střídáme, takže netrénujeme úplně každý večer. Nicméně právě zaplněné večery jsou asi nejnáročnější. Občas je člověk unavený po pracovním dnu a nemá tolik síly, ale pak dorazí na kruháč a lidi ho nabijí energií. Proto si u nás cením skvělé party cvičenců, které chodíme rádi trénovat.
Brutal kruháč ale zdaleka není jen o trénincích v tělocvičnách, pořádáte mnoho akcí okolo, i v rámci charity. Čím vším se můžete pochlubit?
Každý rok také pořádáme pro naše věrné cvičence víkendové Brutal kempy na Klínech, kde tmelíme partu a pořádně makáme. Minulý rok jsme začali také pořádat charitativní Brutal kruháč race, kde celý výtěžek akce věnujeme dětské onkologii. Tento rok při druhém ročníku závodilo již přes 60 účastníků a vybralo se krásných 34000 Kč.
Je něco, co se nedaří? Respektive zda jste třeba v minulosti mohli udělat něco, díky čemu mohl být celý projekt ještě úspěšnější?
Těžko říct. Minulostí se moc nezabýváme. Snažíme se jít s dobou, pořád dělat kvalitní tréninky a posouvat se dále.
Co máte s Brutal kruháčem v plánu? Jaké chystáte novinky?
Chtěl bych otevřít další pobočky v Praze. Začít dělat více druhů brutal oblečení a upomínkových předmětů. Dále bychom chtěli posunout charitativní závody Brutal race o level výše a udělat celou sérii na různých místech. A pak také vyzkoušet nová místa na Brutal kempy, možná zkusit i takové soustředění v zahraničí.
Vy fungujete i jako profesionální osobní trenér. Jste například kondičním trenérem Slovanu Ústí, věnujete se i zdejším hráčům amerického fotbalu a celkově za sebou máte v tomto oboru desetiletou praxi. Je tohle všechno alespoň z určité části cesta, kterou jste si po osobní stránce představoval?
Určitě ano. Mám vystudovaný sportovní management a veškerá moje činnost se toho týká. Za nic na světě bych neměnil. Dělám, co mě baví, se skvělými lidmi a proto vše jde, tak jak má.
Autor: Jan Pechánek, Ústecký deník